Okolí městyse

MAPA: © Vydavatelství CBS, www.malovanemapy.cz

V nedalekém okolí doporučujeme navštívit několik turistických míst úzce spjatých s historií Panenského Týnce.

Zřícenina hradu Žerotín

Na návrší severně od středu vsi Žerotín stojí dva zbylé pilíře obklopené nepřístupným strdím a hložím. I když jde pouze o nepatrné zbytky hradu, jsou dokladem o zajímavé historii Žerotína. Ačkoli o vzniku hradu Žerotína (do 16. stol. byl užíván název Žirotín) nejsou žádné zprávy, je možné klást jeho založení do let 1250 - 1290, do doby Habarta ze Žirotína, otce Plichty ze Žirotína, známého z Dalimilovy kroniky. Jejich potomci drželi hrad Žerotín s městečkem Panenským Týncem až do roku 1462. Jaroslav a Plichta za Žerotína stranili v husitské době císaři Zikmundovi a s Lounskými měli dlouholeté spory. Ve válkách husitských drželi polovinu Žerotína Házmburkové, z nichž Jan se stal v době poděbradské majitelem celého hradu. Na počátku 16. století držel hrad Čeněk Míčan z Klinštejna, po něm Petr Chotek z Vojnína.

Sňatkem jej získal Jindřich Brozanský z Vřesovic, od něhož jej roku 1583 koupili bratři Jindřich a Bedřich Doupovcové z Doupova. Bedřichův syn Vilém Vojtěch se zúčastnil stavovského povstání v letech 1618 - 1620. Po smrti v roce 1621 byla třetina jeho majetku zkonfiskována, včetně hradu a vsi Žerotína. Roku 1623 je koupil hrabě Jan Zdeněk Vratislav z Mitrovic. Hrad značně utrpěl za třicetileté války, zejména při švédském vpádu roku 1639. Když roku 1673 koupil Žerotín s příslušenstvím Ferdinand Popel z Lobkovic, byl hrad již tak zpustlý, že jej nebylo možno obývat. Roku 1678 koupil starý hrad Gundakar z Ditrichštejna a připojil jej i s dvorem k panství budyňskému. Část hradních staveb postupně rozebrali místní obyvatelé, část se zřítila sama.

Popis Žerotína z roku 1859 uvádí, že hrad byl obehnán dvojím dosud patrným valem. Na vnitřním valu zřídili Ditrichštejnové roku 1857 sušárnu švestek. Hradní valy a rozvaliny byly osázeny ořechy a třešněmi. Hrad býval podlouhlý, 34 kroků široký a 48 kroků dlouhý. Zůstaly z něho dvě vysoké zdi, pozůstatek někdejších věží, v jejichž horní části bylo vidět díry po koulích, známky násilného dobývání. Mezi oběma věžemi k západní straně byl prostorný, dobře zachovalý sklep a dnes již zazděný dvojí průchod, jeden vedl pod dvůr, druhý do lesa.
Dodnes se z hradu zachoval jen kus zdiva, asi z hradního paláce. Na zbytcích omítky se rýsuje psaníčkové sgrafito. To může být dokladem, že buď Jindřich Brozanský z Vřesovic anebo Doupovcové dali ve 2. polovině století původní hrad přestavět. U zřícenin hradu jsou znatelné příkopy a areál hradních staveb.

Kostel sv. Blažeje a Studánka

Nedaleko Žerotína na levé straně silnice z Prahy do Loun stojí kostel sv. Blažeje. Kostel svatého Blažeje je pozdně barokní římskokatolický poutní kostelík. Kostel byl vybudován v druhé polovině 17. století a přestavěn kolem roku 1800. Podle vyprávění zde mají být zasypané podzemní krypty s poklady a pod svatostánkem je údajně ukryta i zlatá kvočna se dvanácti kuřaty. Návštěvníky však nejvíce vábí léčivý pramen zvaný Poklad, který vytéká zpod oltáře kostela a jemuž jsou přičítány velmi pozitivní účinky na lidskou psychiku. Zázračná voda z Pokladu je prý schopna léčit trudomyslnost, deprese a přinášet pocity duševní pohody a klidu. Někteří badatelé přičítají zázračné účinky vody blízkému nedostavěnému chrámu v Panenském Týnci.

U kostela se nachází studna s barokním čtvercovým altánem s baldachýnem, jejíž léčivý pramen měl být podle jedné z místních pověstí důvodem pro vystavění kostela. Roku 1680 (za vlády Leopolda I.) po velkém moru stával u blažejské studánky dřevěný kříž jako památka na ve třicetileté válce zaniklou vesnici Pacov. Na léčivou vodu studánky byl upozorněn hrabě Martinic Jiří Adam II. ze Smečna, jehož synek spolkl kostičku, která uvízla v krku, a nebylo ji možno vyndat. Po napití ze studánky dítě kýchlo a kostička vyskočila ven. Sebrané finance na postavení sochy svatého Blažeje, ochránce nemocných chorobou hrdelní, byly doplněny hrabětem a byl vystavěn kostelík. O kostelíku a studánce píše Václav Beneš Třebízský ve svých povídkách. 

Celá samota je památkově chráněna. Studánka i kostel stojí na uzavřeném (soukromém a oploceném) pozemku a nejsou tedy veřejně přístupné.

Národopisné muzeum Třebíz

Národopisné muzeum v Třebízi bylo veřejnosti zpřístupněno v roce 1975 jako součást Vlastivědného muzea ve Slaném. Uprostřed třebízské návsi se zachoval rybníček s brodištěm a v jeho sousedství stojí barokní stavba kostelíka sv. Martina z roku 1754 s pozdně barokním oltářem s obrazem Nanebevzetí sv. Martina. Poblíž je v rozsoše malá zvonička se zvonkem s datací 1932. Na návsi také najdeme výklenkovou barokní kapličku Nejsvětější Trojice. Svou výstavností upoutá na severní straně třebízské návsi Cífkův statek, s barokním štítem a klenutou bránou. Jsou zde zachovány pozdně gotické portály a kamenné ostění okénka na špýchaře. Cífkův statek je pozoruhodný doklad lidového stavitelství, jak po stránce výtvarné, tak i národopisné. Svou architektonickou hodnotou i dochovaným celkem hospodářských budov vytváří jedinečnou památku barokní zděné lidové architektury na Slánsku.

Menhir kamenný pastýř

Kamenný pastýř (též Kamenný muž, Zkamenělec či Zkamenělý slouha) je menhir stojící osamoceně v poli 1 km severozápadně od obce Klobuky na Kladensku. Jedná se o nejvyšší menhir v Česku, 3,5 m vysoký neopracovaný sloupovitý balvan z tmavého železitého křídového pískovce. Šířka v nejširším místě je zhruba metr. Hmotnost menhiru je asi 5 tun. Český geolog J. N. Woldřich již v 19. století tvrdil, že vztyčený kámen je zbytkem velmi hutného a zvětrávání více vzdorujícího jádra permských pískovců (jako např. známé skalní útvary Pokličky nedaleko Kokořína). Jemu oponoval J. L. Píč, který dal u kamene roku 1898 kopat, a ukázalo se, že kámen byl vztyčen uměle, byl osazen v písčité vrstvě nad podložní skálou. Co se datace vztyčení týče, převládá názor, že se tak stalo v období bójském. Nejznámější pověst praví: „… Pastýř při každém zvonění v kostelíku postoupí o jeden krok, který je veliký jako zrnko písku. Až přijde Zkamenělý pastýř ke kostelíku v Klobukách, nastane konec světa. Konce světa se však bát nemusíme, protože pokaždé, když zvoní na protější straně v Kokovicích, musí se kámen vrátit zpět.“

Jde o jeden z mála kamenů v Česku, který můžeme s vysokou pravděpodobností považovat za skutečný pravěký menhir.

Větrný mlýn Donín

Bývalý větrný mlýn holandského typu, jeden z největších u nás stojí jižně od obce Donín. Mlýn byl vystavěný roku 1846, v roce 1879 byl poškozen vichřicí, která ulámala jeho lopatky. Na konci 19. století v roce 1894 a 1898 vyhořel. Po posledním požáru byl ukončen jeho provoz. Následně mezi dvěma světovými válkami sloužil jako sýpka a skladiště. V roce 1960 byl adaptován pro obytné účely.

Kamenná stavba mlýna je 14,6 m vysoká a při patě má průměr 9,5 m. Uvnitř jsou dochované dřevěné stropy. K objektu pak byla přistavěna patrová stavba. Je to největší mlýn u nás. Dříve se na místě, kde je mlýn postaven těžila opuka, což vysvětluje čtyři metry hluboké základy i podsklepení. V roce 1860 byl zaznamenán roční výkon mlýna 180 q mouky a čistý výnos 1260 zlatých. Objekt je v soukromém vlastnictví, není přístupný.