Změna velikosti písma

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7
Odstávka el. energie
8 9 10
11 12 13 14 15 16
Sběr nebezpečného a objemného odpadu
17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Drobečková navigace

ÚVOD > Stará struktura > Informace o městysi > Historie městyse

Informace o městysi

Historie městyse

Panenský Týnec nalezneme na náhorní plošině Džbánské vysočiny, která leží na opukových vrstvách. Toto městečko patří mezi nejvýše položená místa lounského okresu ve výši 360 metrů nad mořem.

Název obce původně Týnec je odvozen od slova Týn či starokeltského Taun, což znamená hrazené, otýněné, opevněné kůly. Název tedy vznikl z otýnění, tj. z ohrazení kůly. Později byl název doplněn podle panen klarisek v místním klášteře na Panenský Týnec.

Městečko vzniklo na místě, kde archeologické nálezy dokládají velmi starobylé prehistorické osídlení (halštat, latén, Germáni, Slované). Dokladem toho je několik nálezů, z nichž nejvýznamnější je velká bronzová spona římského provinciálního tvaru s ornamenty, uložena v lounském okresním muzeu.

První dochovaná písemná památka se váže k roku 1115, kdy byl Týnec jako ves spojován s klášterem v Kladrubech. Týnec byl místem hrazeným a měl dvě brány. Na východ Slánská a na západě Lounská brána, které však musely být zbourány při stavbě důležité císařské silnice v roce 1799, ve starých spisech je nazvána „Via regia“ (královská, císařská cesta) z Prahy do Lipska. Po této „Lipské silnici“ se do Panenského Týnce sjeli 19. srpna 1813 tři tehdejší zeměpáni: císař František I., pruský král Bedřich Vilém III. a ruský car Alexandr I., který zde i přespal.

Před založením knížecího dvora, se vlastní sídlo kumulovalo do otevřeného prostoru Týna. Jednotlivé sídelní lokality se mohly soustřeďovat kolem týna, tedy mezi pohřebištěm a původní komunikací tak, aby v případě náhlého ohrožení přicházejícího po průjezdní stezce (cestě) mohlo poskytovat rychlou ochranu za opevněním slov. Týna – lokalita ležela uvnitř vidilice prastarých zemských stezek.

Panenský Týnec v době vzniku knížecího dvora v polovině 10. století - 1115

 

V podstatě již v období zaniklých předchozích kultur ji tvořily čtyři významné prvky, které po Keltech, Halštatu a době římského císařství převzali i zde usedlivší Slované:

  • Ohrazený slovanský Týn s místem pohanského rituálu u jeho východní části (zde později vznikla křesťanská kaple)
  • Velké urnové pohřebiště východně od Týna (viz kresba)
  • Prostor pro spalování mrtvých východně od Týna (dnes malé hřiště)
  • Velká sdružená mohyla (snad z bylanské kultury) mezi bránou týna a stezkou, v té době již rozmytá erozí, ale stále vytvářející patrnou terénní vlnu, k níž i v 10. století až do stavby hradu směřovaly cesty ze všech směrů zde christianizaci postaven na vznikající návsi opevněný kostel sv. Jiří a později první křesťanský hřbitov.

Někdy v období 1239 - 1250 převzal Týnec a zahájil výstavbu městečka lounský man (správce) Ratibor z rodu Hořovických pánů Černé orlice. Ten ustanovil panskou správu. Klášterní dvůr byl přestavěn na prozatimní sídlo Ratibora po dobu stavby hradu Žirotína (1240 - 1250), kromě toho Ratibor sídlil ve vsi Lounech v místní tvrzi. Bylo provedeno vyměření rozšířeného intraviliánu zakládaného hrazeného městečka spočívající ve vyměření stavebních parcel v rámci hradeb, stanovení polohy městských bran (forten), parcelaci prostoru bran a úpravě konců uličních front v souladu s novou zástavbou k novým branám. Pravděpodobně došlo také ke zvýšení robotních povinností při výstavbě hradu do roku 1250 a hradeb městečka do roku 1265.

Při osídlování v dobách kolem roku 1330 probíhala výstavba kláštera Klarisek (do roku 1280) Habartem ze Žirotína jako poděkování Svaté Anežce České - Anežce Přemyslovně, sestře krále Václava I., která zde i žila, zemřela a v blízkosti kláštera byla pochována (tato skutečnost však nebyla nikdy doložena), za vyléčení jeho ženy Skolastiky z neplodnosti. Byl to klášter ženský a to řádu sv. Františka – řehole svaté Kláry. Okolo roku 1350 budovali tehdejší majitelé – pánové ze Žirotína v areálu kláštera trojlodní vrcholně gotický kostel, který se jim bohužel nepodařilo dostavět. Torzo této velkolepé stavby, v souvislosti s níž se mluví o huti Petra Parléře, je neobdivovanější památkou obce. Torzo chrámu se řadí svou uměleckou hodnotou k nejdokonalejším památkám České republiky a to jak velkou monumentálností celku, tak vytříbeností a vkusem umělecké výroby a mistrným technickým provedením. Navíc zakladatel Plichta ze Žirotína dobře věděl, kde chrám stavět. Ten totiž stojí na silné pozitivní zóně, která má schopnost odstraňovat depresivní stavy, přinášet optimismus, dobrou náladu, elán a radost ze života a posílení obranyschopnosti organismu.Po roce 1300 seděl na Žirotíně Habartův prvorozený syn Plichta. Jeho držbu Žirotínského hradu potvrzuje Plichtův aktivní boj proti ustupujícím vojskům císaře Albrechta na „Lounsku“ v roce 1307, kdy bránil svůj majetek i poddaných. Byl ve službách římského krále Jindřicha VII. (asi do roku 1313 do roku 1316) a nejlepší bojovník krále Jana Lucemburského a účastník jeho výprav a bojů proti slovanským Prusům.

V této době probíhala výstavba kamenné hradby oddělující klášter od městečka, ale další výstavba a rozšíření kláštera probíhala i po pečetění jeho zakládací listiny (r. 1321), patrně do konce 20. let 14. století. Za vlády Plichty byl pod panským dvorem postaven pivovar, jeho valený opukový sklep byl zbudován z úrovně pivovarského dvora do severního svahu (v délce asi 30 metrů a šířce 8 – 10 metrů), tzn. „Starý“ pivovar byl dobře opevněnou stavbou (střílny), pod východním opevněním dvora (zdi) byla do pivovaru zbudována cesta po obou stranách chráněná vysokými zdmi (zbořené počátkem 30. let).

Pokus o rekonstrukci osídlení okolo roku 1330Pokus o rekonstrukci osídlení okolo roku 1330

 

V roce 1382 Týnec i s klášterem vyhořel.  Donace roku 1385 svědčí o tom, že městečko (i přes morovou ránu v roce 1383) se rychle vzpamatovávalo, protože Žirotínové dali klášteru roku 1385 pekaře, řezníka a krčmáře, stavba kostela mohla být do konce 14. století obnovena, ale husitské války ji nadobro ukončily. Intravilián městečka nedoznal v předhusitském období výrazných změn, číslování usedlostí se nezměnilo. Stará rychta se stala dědičnou a stála na velké parcele při lounské bráně (dnešní č. p. 12), obě brány byly osazeny brannými a podléhaly státnímu zisku, v berních seznamech měly pp. pořadí 12 (pražská brána) a 31.

Poškození Týnce po požárech bylo značné. Obě brány měly zničeny krovy a střechy, došlo k poškození forten, k poškození klášterního opevnění a klášterního areálu, konventu, ke zničení fary a kostela sv. Jiří, byla zničena rychta s poč. číslem 1 (dnešní č. p. 12), zničeno dnešní č. p. 7, vedle rychty, u Lounské brány byla zničena kavárna č. p. 8 a pekárna č. p. 9, parcela s poř. Číslem 12 (č. p. 11 + 12) rozdělena (asi v letech 1648 – 54), pořadí č. 15, dříve 3 usedlosti od Pražské brány přemístěna do severní části, bývalé parcely staré rychty, tím se pousnulo o jedno místi zpět celé pořadí usedlostí k Lounské bráně a navíc původní velkou parcelu rozdělil na dva díly s pořadím č. 27 a 28 (současná č. p. 6 a 11), v souvislosti se zřizováním kovárny v kl. (č. p. 35) daly zřídit novou kovárnu na nově oddělené parcele (č. p. 15) od č. p. 14, kde byla zřízena cesta.

Od roku 1443 proběhla tzv. Jaroslavova obnova. Po ní zůstala Lounská i Pražská brána neobydlena, bez střech. Brány se obnovy dočkaly asi až po smrti Jaroslava (roku 1467), staly se majetkem kláštera. Fara nebyla obnovena a na její parcele byl založen nový grunt, později nazývaný „Steklovský“. Těžce poničená stará rychta (č. p. 12) nebyla do roku 1443 obnovena, usedlost gruntu zde byla zřízena asi až po roce 1450. Do roku 1443 dal Jaroslav postavit nové veliké stavení rychty v severovýchodním rohu Týneckého náměstí (na staré parcele se současným č. p. 32 a části č.p. 33). Tato rychta značně omezila dosavadní plochu tržiště a tím i Týneckého náměstí. Jaroslav obnovil areál kláštera a dvůr včetně kaple, dal postavit zvonici a do ní ulít nové 3 zvony náhradou za zaniklý kostel sv. Jiří. Vestavbou nové zvonice do koncepce trojlodního dvouvěžového klášterního kostela učinil nevratný stavební zásah, kterým definitivně ukončil práce na jeho původní dostavbu.

Pokus o rekonstrukci osídlení v období 1359 - 1620

 

Husitskými válkami nebylo městečko výrazněji poškozeno, protože Plichtové ze Žirotína jako katolíci dokázali díky svým diplomatickým schopnostem své panství uchránit. Když panství žerotínské v roce 1464 připadlo Lobkovicům, kteří klášteru nepřáli, nastala jeptiškám krušná doba. Kolem roku 1530 vymřely všechny jeptišky a nastávajících náboženských bojích klášter jen živořil. Ze 16. století známe jmény celou řadu abatyší. Jedna z nich, Anna z Litoměřic, nechala roku 1548 klášterní budovy přestavět, jak hlásá letopočet nad průjezdem „A Z L 1548“. Bílá hora i její dopad krutě zasáhl celou obec, neboť bylo pleněno jak vojsky katolické ligy, tak i postupujícími Švédy. Po bitvě Bělohorské roku 1620 odešlo všech osm jeptišek do mateřského kláštera v Praze, když zdejší klášterní budova byla Švédy pobořena. Vrátily se opět v roce 1636, klášter znovu zbudovaly a bydlely v něm až do jeho zrušení císařem Josefem II. v roce 1782.

Z panského majetku obnoveného do roku 1654: dům hostů (dnes č. p. 7), hospoda, brána dvora, hradební zeď kolem kláštera brána do klášterního dvora z náměstí, zprovozněna (a dále v opravě) kaple Nejsvětější trojice, jejíž plná obnova byla dokončena do roku 1681, kdy byla obnovena Týnecká farnost (do roku 1689), v roce 1644 zvolen nový Týnecký konvent v klášteře sv. Anežky (z obou konventů Týneckého a Pražského) v čele s abatyší. Ztráta Týneckého klášterního statku ustavena již před rokem 1648, ale pro exodus Týneckých do lesní lokality Goldhadského údolí, kam Týnečtí odešli po dalším zpustošení a vypálení městečka a dobytí hradu Žirotína v roce 1639 – navrátili se až na jaře 1649 po odchodu Švédů z Prahy.

K roku 1654 se v městečku nacházelo 31 usedlostí, z toho 14 pustých včetně kovárny, pekárny a řezníka, panský dvůr, fara pustá.

K roku 1713 je v městečku 25 usedlostí, panský dvůr s pivovarem a ovčínem, panská hospoda a pekárna, selská kovárna, obecní radnice a pastouška, židovský dům, fara a kostel, celkem 34 sídelních jednotek.

Ještě v roce 1717 měl tehdy již Panenský Týnec pouhých 141 obyvatel.

Po roce 1722 byl v obci vystavěn barokní kostel sv. Jiří, který byl celkově upraven v roce 1904.

Jedním zvláštním pramenem příjmů kláštera byla asi od roku 1730 výroba a prodej oblíbeného léku "kapek sv. Anežky". Klarisky zamýšlely v klášteře zřídit školu pro chudé dívky. To se jim však nepodařilo, protože rozkazem císaře Josefa II. ze dne 26. června 1782 byl tento ryze český klášter zrušen. Jak v Praze, tak v Týnci byly důkladné archivy a na obou místech knihovny se skvosty českého písemnictví a obrazy. Ty však byly dražbou rozprodány.

V roce 1785 se v Týnci nacházelo 27 usedlostí, 36 domků, panskou rezidenci, pivovar a dvůr, ovčín, zahradník, cihelna a Lounská brána, obecní dům, pastouška a kovárna, panská židovna a vinopalna, fara a kostel, 73 sídelních jednotek.

Panenský Týnec v roce 1785, rekonstrukce osídlení

 

Roku 1797 bylo Týnecké panství zabaveno a prodáno za devadesát tisíc zlatých pražskému měšťanu a kupci Janu Tuscanymu. Tito noví majitelé se přestěhovali do výstavnější části kláštera a když si v roce 1799 vystavěli v bývalé klášterní zahradě nový zámeček, přestěhovali se do něj.

Hřbitov kolem kostela sv. Jiří v dobách moru nestačil a proto noví majitelé byli nuceni zřídit nový hřbitov mimo obec. Na nově zřízeném hřbitově "Na lomech" za obcí si páni postavili roku 1800 rodinnou klasicistní empírovou hrobku.

K roku 1841 se v městečku nachází 32 usedlostí, 74 domků, dvůr, zahradník, ovčín, škola, radnice, pastouška, pohodný, kovárna, pošta, fara, kostel, celkem 116 sídelních jednotek.

Osídlení bylo omezeno původním otýněním, které je jasné na stranách západní, jižní a východní a na straně severní bylo zakončeno v čáře nedostavěného kostela, za nímž i dnes terén tvoří značný stupeň. Středověké utváření a rozsah sídliště se udržel až do roku 1713 a teprve v době mezi roku 1727 a 1785 začalo se sídliště rozrůstat za čáru hradební a dvou bran.

V roce 1854, po zrušení robotních povinností, kupuje panství s klášterem obchodník s dřívím Vojtěch Renner a od něj pak v roce 1871 hraběnka z Herbersteinu a tomuto rodu patřilo panství až do parcelace v roce 1923.